blog 02

Tento víkend jsme se rozhodli se ženou strávit v Brně. Měli jsme potřebu vypadnou z Prahy. Takže jsme vypadli z města do města. Nejsem rodilý pražák a ani nejsem z Brna, mám v jeho okolí několik blízkých lidí a byť se s nimi občas špičkuji, nechává mě celá ta “válka” Brno Praha chladným. Teď jsme si měli možnost trochu z té moravské metropole zažít na vlastní kůži, no a jaký je výsledek? Běžné moravské městečko s pár zajímavými místy, celkem slušnou gastronomií a vlastně tak nějak prázdné.

Sedíme ve vlaku a vracíme se zpět domů. Příplatek do 1 třídy byl okolo 200Kč, tak jsme si řekli, proč ne. Alespoň bude více místa pro nohy a snad bude prostor i psát. To jsem si myslel, než jsme v pátek nastoupili do vlaku. Místo, prostor a celkově komfort v první třídě ČD je celkem slušný, problém je v tom psaní. Dostal jsem se do bodu, kde má mentální kapacita je na hraně mezi spánkem a smrtí. Když se nad tím zamyslím, má to zřejmě původ v tom, že 2 týdny před mým definitivním odchodem z firmy nevím, kde se 3.3. v pondělí ráno budu hlásit. Mám 3 firmy a celkem 5 možností co bych mohl dělat. Stále nejsem rozmyšlený a vlastně krom jedné varianty ani nevím, jestli to nebo ono místo, vůbec dostanu. Tím padám v hlavě neustále pracuji nad možnostmi, jak se v dané pozici budu chovat a jak k ní přistoupím. Bohužel kvůli tomu už nemám sílu na nic jiného. 

V konečném důsledku je toto jedna z forem, jak se udržuji v klidu a čelím výzvám. Snažím se vytvářet představy toho, jak to bude fungovat a dopředu si namyslím vše, čeho chci dosáhnout. Snažím se cílit pouze na pozitivní věci a pokud se o tomto s někým bavím, a ten dotyčný se doptává na negativní věci, tak ho ujišťuji, že veškeré negativní situace jsou nedílnou součástí každé skupiny, firmy a vlastně celé společnosti. Dovětkem vždy dodávám, kdybychom se smířili s tím, že všude je něco špatného, neřkuli je to stejné, neměli bychom důvod vstávat z postele a celý náš pokrok by byl pouhou iluzí. Myslím, že to je pro většinu lidí, kteří takto argumentují, pouhá obrana proti možné změně a obhajování toho, proč nezkusí něco jiného. Nebo to může být kvůli tomu, že člověk, který změny dokáže dělat, je pro ně moc silná osobnost a oni natolik slabý, že něco podobného nedokáží. Nebo to může být z milionu dalších důvodů, ale změna je pro mě tak přirozená věc, že se stále učím a snažím chápat důvody, proč ji mnozí z nás nedokáží udělat. Možná najdu odpověď v knize “Jako vždycky”. Až si ji koupím a přečtu. Pochybovat je správné, ale je důležité dělat i dílčí kroky vpřed. Celkově však vnímám napříč sociální bublinou, společností a vlastně téměř všude silnou negaci ke všemu, co by se zdánlivě mohlo týkat změn a posunu vpřed. Jako v současném zaměstnání. Když jsem podal výpověď, 3/4 lidí mi řeklo, že to je všude stejné a proč tedy vlastně odcházím. Možná i proto mám tolik představ, jak během mé další kariéry budu postupovat a představa, že jdu zítra do práce, je pro mě krajně nepříjemná.

Třeba se mýlím a jen jsem narazil na špatný vzorek lidí. Já osobně změny a výzvy zbožňuji. Snad většina společnosti vidí naši budoucnost pozitivně a hlavně jinou, lepší. Jakým směrem lepší? To je individuální, ale prostě jinou.   

ChatGPT vysvětluje obrázek následovně: zachycení přemýšlivého muže v první třídě vlaku, zahloubaného do vlastních myšlenek, s notebookem před sebou, ale příliš vyčerpaného na psaní. Okno ukazuje rozmazanou krajinu, což evokuje pohyb a přechodné období.  

Já ten to mám prostě rád.