blog 04

Tento blog začínám psát o den dříve. Stál jsem na vlakovém nádraží v Linci a cpal jsem se preclíkem. Bylo půl 11 večer a já čekal na přípoj do Salzburku. V tom jsem se zamyslel, že to je skvělý den, že jedu na pohovor do Německa, ano vím, že Salzburk je v Rakousku, ale tam kam jedu je za hranicemi v Německu, že jsem si toto před deseti lety ani nedokázal představit. Snažil jsem se zachytit tu atmosféru, uvědomit si, jak tam stojím, mám ten preclík a že jedu na pohovor do cizí země a ještě k tomu vlakem. To je ten hlavní důvod, proč jsem založil awesomeland. Věci se nám dějí každý den, pozitivní i negativní. My je však prožíváme v tu danou chvíli bez toho, abychom jim věnovali vědomou pozornost. Je rozdíl nad něčím přemýšlet, něco zpracovávat, vysvětlovat anebo nad tím vědomě přemýšlet, že se to doopravdy děje, co k tomu vedlo, jaký z toho mám vnitřní pocit a jaké to může mít důsledky do budoucna. 

Můj vlak měl zpoždění a tak jsem bloudil po vlakovém nádraží. Udivily mě zejména 3 věci, všude je čisto, je tu strašně bicyklů, takže jsem měl pocit, že jsem se ocitl v Eidhovenu a polovina lidí jsou Indové. Zajímavé na městečko kousek od českých hranic. 

Je zajímavé přemýšlet celkově nad těmi pocity. Můj dnešní den je možná pro někoho dnem běžným a ani si neuvědomuje, že jej žije a pro někoho to může být naopak nepředstavitelné. Pro mě to má mnohé poprvé. První věc je důvod té cesty. Respektive první zahraniční pohovor. Druhým je způsob, tedy vlakem. Musel jsem se jít v Praze zeptat na přepážku, jak vůbec funguje tato mezinárodní jízdenka. Já vím, já vím, hošánku, byl jsi v Hondurasu, Guatemale, v Číně si jezdil Maglevem a neumíš jet do Rakouska vlakem? Věřte mi, stydím se. Když jsem nastupoval do přípoje, nebyl jsem si ani jist, jestli je jízdenka, kterou jsem kupoval přes aplikaci ČD v první třídě, platná na vlak Linc - Salzburk také v první třídě. Naštěstí se jedná o pozdní vlak s příjezdem před půlnocí, tedy v mém případě o půl jedné ráno, a v první třídě sedí pouze jeden pán, tak případná debata s průvodčím bude trapná maximálně tak mně. Naštěstí je platná i zde a já se v klidu uvelebím do sedačky. Toto zjištění mě přivádí k důležité věci. Vždycky na fórech o letectví vidím zoufalé dotazy, jak to funguje na letištích, jestli je reálné stihnout přestup na tom a tamtom letišti v takovém či jiném čase. A mnoho lidí až posměšně odpovídá. Být teď v letadle, nebo řešit přestup kdekoli na světě, jsem v absolutní pohodě a veškeré případné problémy si vyřeším, neboť budu vědět jak postupovat. Ale toto je pro mě nový svět. Tak jako pro ostatní může být letectví. Proto prosím, pokud jste měli někdy přihlouplý komentář, že to je snad jasné, tak se zkuste vžít do nějaké vaší situace, kterou jste neprožili. Anebo jen slušně poraďte, nebo nemluvte. Toto se netýká jen cestování, ale všeobecně. Naše znalost čehokoli, je jen naše znalost. Ostatní ji mít nemusí. Další věc je samotný důvod, tedy pracovní nabídka a s ní spojený pohovor, no řekněme spíš ladění detailů a smlouvy. Mám z toho skvělý pocit, asi jako když jsem jel poprvé do Kanady. Trochu nerzvózní, přeci jen to je kompletně v cizí řeči, a prostě to má, jak by řekla dnešní mládež, takový zajímavý vibe. Ostatně nad tím se pozastavím. Věci, které děláme poprvé, jsou nesmírně důležité. Tvoří nám zkušenost, o kterou se můžeme v budoucnu opřít. Zároveň nám to dává notnou dávku vzrušení a následné zadostiučinění. Je pozdě večer a nechci polemizovat nad účinky vyplavovaných hormonů, ale má to souvislost. Mou hodnotou není to, co se mi uvolňuje do krevního řečiště, ale to uvědomnění si té situace. Na tom se snažím stavět. Jako další poprvé je právě ten pocit. Toto se těžko popisuje, ale je to určité poplácání po zádech, že jsem měl několik dobrých rozhodnutí. Co už na tom, že se skoro nevyspím a do víkendu si ponesu velkou fyzickou únavu. Psychická pohoda je stejně tak důležitá, ne-li více. 

Jelikož jsem se teď rozepsal, napíši i tu polemickou otázku, která mi běží v hlavě. Vše, co jsem do teď napsal, bylo velmi povrchové, nikde jsem nešel do hloubky. Spíše to je přehled mých dní, neměl bych se tedy ponořit do větší hloubky? Každý článek proháním ChatGPT a nechávám k němu tvořit obrázek. Ten zároveň postuji na IG. Ale popisky nejsou nic moc. Stejně tak, jak se mi v hlavě honí otázky, tak běží i odpovědi. Ano, měl bych. Tak proč to do teď vypadá, jako by to psal někdo, kdo jen smýká po povrchu? No, protože píši šestý nebo sedmí blog a prostě jsem jen začal. Mám rád sebereflexi. Přišel čas se poprvé ohlédnout a znovu si přečíst to, co jsem již napsal. Cítím, že to bude nutné napsat znovu, ale neudělám to z jednoho prostého důvodu. Jako důkazní břemeno, že začít se dá i se slinty a že vývoj trvá a něco stojí. Věřím, a věřím sám sobě, že veškeré texty budou kvalitativně i obsahově stoupat. To, že zveřejňuji i tyto hodně amaterské texty, je pro mě závazek nejen psát, ale posouvat se. 

Jak to máte vy? Čekáte, až budete mít nějakou věc hotovou a neustále ji upravujete, nebo rovnou ji hodíte do světa a následně s ní pracujete? A co je podle vás lepší? 

ChatGPT na základě textu. PS: těch vlaků začíná být nějak moc.