blog 11 - bariéra strachu

Víkend skončil a pondělí se zdá být nudným dnem tohoto týdne. Nějaké věci se zrušily, některé ani nedomluvili a tak jsem si šel alespoň vyzvednout pas s vízy do Číny. Odpoledne sice mám ještě jednu schůzku, ale čas mezi těmito dvěma vrcholy dne, se táhne. 

Včera, tedy v neděli, jsme se šli projít. Mraky se nám honily nad hlavami a naše bujará debata se nesla zejména o počasí, a zda-li nezmokneme. Nakonec jsme zvolili kompromis a vyrazili do kavárny, která je v docházkové vzdálenosti od našeho bytu. Hlavním důvodem naší procházky nebyla káva a dortík, případně pohyb, ale hlavně jsme se potřebovali domluvit, co budeme dělat v létě. Poslední týdny si pohráváme s myšlenkou, že vypadneme na delší dobu z ČR. Delší dobou rozumějte měsíc. Volba padla na Albánii, zejména kvůli příznivým cenám Airbnb, jídla a možnosti se vrátit do ČR během 24 hodin. 

Naše debata se rychle stočila k tématu o budoucnosti, práci a životě jako takovém. Bavili jsme se o možnostech žití jinde, o cestování a o práci. Co by bylo možné a co ne. Jednalo se o komplexní debatu, kterou vnímám velice pozitivně, byť jsem neustále musel rozbíjet argumenty a dotazy, na které se v danou chvíli nedalo konstruktivně odpovědět. 

Po cestě domů jsem se zamyslel nad tím, co žena říkala. Že ještě nikdy nepracovala na volné noze a že není střelec jako já. Ehm, já na volné noze pracuji měsíc, předtím jsem to nikdy nedělal a jestli to bude úspěšný model ukáže až čas. Teď tomu věřím, baví mě to a dává mi to smysl. Snažil jsem se ženě vysvětlit, že mou vizí není práce na volné noze a příjem z toho plynoucí, ale vytvoření světa všech lidí, kde hlavní devízou bude svoboda a osobní zodpovědnost. Volná noha, několik projektů a vlastně vše, co se za poslední měsíce, vlastně i roky odehrálo, jsou jen dílčí prostředky a zdroje k tomu, abych tuto vizi mohl posouvat dál, pracovat na ní, rozvíjet a budovat. 

Jako dílčí úspěch si připisuji to, že vůbec uvažuje o tom, že strávíme měsíc života mimo naší republiku. Co však na mě z jejich slov působí nejvíc, je strach. Sama říká, že je ve školství, protože to je bezpečné, ví co od něj očekávat, jaká je struktura a tak dále. To mě přivedlo na myšlenku bariéry strachu. 

Pojďme se nejdřív podívat na bezpečí. Většinová společnost to však nazývá komfortní zóna. Pro mě to je zóna bezpečí, tedy, že víme, co se děje, co očekávat a máme to pod kontrolou. Co je ale za ní? Svoboda, naturální život, výzvy, zodpovědnost, pasti, pády, cokoli, co si dokážeme představit. Udělat změnu znamená vykročení z komfortní zóny, zóny bezpečí. Mnoho z nás zapomíná na jednu důležitou věc a to je hranice, mezi komfortní bezpečnou zónou a mimo ni. Když se na to podíváme, je tu ještě jedna věc, o které se nemluví. A tou je bariéra strachu. To je hranice, mezi pohodlím a bezpečí, a surovým světem mimo ní. Strach je velmi mocná síla, která nám blokuje cestu vpřed, ale zároveň je to brzda předtím, abychom spadli do hlubiny. 

Čím to ale je, že někteří tuto bariéru pravidelně překračují, jako by ji neměli a jiní se ji bojí dotknout? Jsou to zkušenosti a hlavně poznání sama sebe v tom smyslu, co od života očekáváme, jaké je naše ideální místo na tomto světě, to co chceme předat dalším generacím. Soudobí zjednodušený model světa je asi následující: dětství a škola, práce a rodina, důchod a smrt. Jinak řečeno, nauč se, pracuj a vychovávej další generaci, už nemůžeš, tak zemři. Trochu depresivní, nemyslíte? Kde je vize? Kde je přesah našeho bytí? Před x lety jsem si oblíbil jedno video na youtube o smyslu života. Je v něm řečeno, že mrháme naším časem prací, za kterou jsme placeni, abychom si koupili věci, které nepotřebujeme a to samé učili naše děti. To je věc, se kterou se nechci smířit. Dostali jsme do vínku uvědomění si sama sebe, máme možnost postrčit věci vpřed. Jsme lidé, myslící tvorové. Ale stále zvířata, protože z našeho života má prospěch jen hrstka. A tím, že tato hrstka lidí vytváří náš blahobyt, náš život a říkají nám, jak máme žít, náš strach z okolního světa je větší a větší. Naštěstí se najdou i jedinci, kteří tuto bariéru překročí. Vědí, že na druhé straně není jen blahobyt, že jim nikdo neřekne jak mají žít a co dělat. Oni si ten svět tvoří sami. A čím více překračují tuto pomyslnou bariéru, tím ji zmenšují až do bodu, kdy okolní svět se stane součástí jejich bezpečné zóny. 

Toto se většinou děje během školních let. Jdeme to zkusit, máme za sebou rodiče, přátele. Nemáme rodinu ani hypotéky, co můžeme ztratit? Takto začínalo mnoho firem a visionářů. A většina z nich předávalo svou vizi pomocí produktů, které vyráběli, či služeb, které poskytovali. Bohužel málo z nich mluví o té cestě. Sepsaná biografie je sice fajn, ale zaměřuje se pouze na perličky z celého dlouhého života. 

Proto tu je awesomeland. Nepřináší produkt, službu či výnosy. Vize awesomelandu je tak ušlechtilá, jako každá ušlechtilá vize jednoho z nás. My jsme strůjci tohoto světa a svět funguje podle nás. Nejsou to velké korporace nebo vlády. Ty by neexistovali bez naší maličkosti. Pokud každý z nás bude mít svou vizi a nebude se bát udělat krok dopředu a zmenšovat bariéru strachu, můžeme vytvořit svět, který bude reflektovat naše hodnoty a potřeby. 

Závěrem bych rád uvedl své hodnoty, svou vizi: svobodný svět postavený na základech společenské odpovědnosti a ochrany přírody. Svět, kde si jsou všichni rovni a nápomocni, pokud se kdokoli dostane do problémů. Svět vděčný, že tu můžeme být, poučený z minulých chyb a s vizí prosperující společnosti v budoucnu. Svoboda, ochrana přírody a vědění, jsou mém vidění světa základní pilíře. Svoboda je čas, který nám byl dán, příroda je křehký prostor, který společně sdílíme a vědění je prosperita, po která nám zaručí další setrvání zde. Čas a prostor se spojil v jedno, aby nám vytvořil místo, kde chceme žít. 

Máte svou vizi a jaká je? Vidíte strach jako největší překážku ke svobodě? Dejte mi vědět. 

Obr. generovaný ChatGPT na základě textu.