blog 15 - procitnutí

Mám zamaštěnou pusu od BigMacu a jsem šťastný. Mám k tomu několik důvodů. Ten hlavní je, že konečně nemám hlad. Další, neméně podstatný, konečně jsem našel místo, kde si v klidu objednám přes totem a zaplatím přes Alipay. A neposledním v řadě je to ten, že jakmile dojím, půjdu do sprchy a spát. Jak jste asi pochopili, jsem v Číně, právě jsem přiletěl a byť to není první návštěva této země, vždy mě něco překvapí. 

Vděčnost je právě teď myšlenka, která mi letí hlavou sem a tam. Během cesty z letiště, jsem koukal z auta na zástavbu a krajinu, kterou jsme míjeli a já si jen rekapituloval dnešní cestu. Jak samozřejmé bylo získání víz, práce v salónku v Praze, sprcha v salónku v Doha a setkání s Paulem, se kterým jsem absolvoval závěrečnou část cesty do Číny. Před odletem jsme probrali trochu práci a pak usnuli. Tedy snažili jsme se o to. Nicméně sedačky nejsou moc prostorné, ale výběr řady 29 byl excelentní zejména proto, že za námi nikdo neseděl a my mohli alespoň trochu sklopit sedačky. Po příletu jsme prošli celní kontrolou a u výdeje zavazadel jsem měl skvělý pocit. 

Jsem v Číně, pracuji pro Německou společnost, kolega se kterým se zrovna bavím je z Portugalska a jedeme řešit výrobu. Za nedlouho po výdeji zavazadel jsme objednávali taxi, neboť se nám nechtělo čekat na šéfa, který měl přiletět za 7h. Automaticky jsem vytáhl mobil, otevřel Alipay, klikl na DiDi a zadal adresu. Jak samozřejmé. Za několik okamžiků telefon. Taxikář. Neuměl jediné slovo anglicky a tak jsem se rozhlédl a vrazil telefon prvnímu asiatovi a gesty mu naznačil, že čekám na taxi. Během minuty mi vrací telefon a jen naznačí, že máme čekat. Ok, pohoda, čínský Uber tu je coby dup. A taky že jo. Sedáme do auta a otevírám mobil, eSimku mám s neomezenými daty a integrovanou VPN, takže můžu poslat pár fotek z letu domů. 

Koukám ven na projíždějící auta a zamyšleně přemýšlím nad znaky na nich. Jsem daleko od domova a nepřijde mi to divné, jen jiné znaky. V tom mi dochází, že tohle jsem ale chtěl, být na cestách, poznávat svět. Cestovat do horoucích pekel. 

Je až s podivem, jak složitá cesta to byla a jak ji v nímám v tenhle okamžik. Je to pro mě samozřejmost. Prostě jsem to tak chtěl a ono to přišlo. Až teď si uvědomuji, že to není samozřejmost. Žiji v bublině svého světa. Stýkám se s lidmi, kteří mě - alespoň na oko - respektují a chtějí znát můj názor. Sedím v hotelu v Asii a můžu na laptopu psát tyto řádky. Až teď si uvědomuji, jak to není samozřejmé a jak jsem za to vlastně vděčný. 

Vyrůstal jsem v obci, která svou velikostí byla na hranici mezi vesnicí a městem. Neměl jsem zlatou lžičku v zadku, ale rodiče mě od mala nechávali jít po své cestě. Byla to velice volná výchova, abych byl slušný. Na škole jsem byl na chvostu. Vejšku jsem nedodělal a vlastně ani nechtěl. Přišla mi zbytečná. A přesto píši toto, jak samozřejmé to všechno je. 

Ano, beru život tak jak je a ano, kolikrát dokáži spojit téměř nespojitelné, nebo vidět něco víc ve zdánlivě jasných situacích. Ale teď vidím, že je potřeba se občas zastavit, udělat rekapitulaci, vyhodnotit další kroky a hlavně být vděčný. Nejen za úspěchy, ale za hlavně rodinu, přátele a zdraví, neboť tyto věci už vůbec samozřejmé nejsou. 

Dnes bez otázky na závěr, dnes už jen sprcha a tiché poděkování rodině, manželce, přátelům. Tiše si budu přát aby zdraví drželo dále a úspěch? Čert ho vem, ten si nás najde vždycky. Dobrou noc. 

Obrázek generovaný pomocí Leonardo.Ai na základě textu.