jen chvíle

Sedm hodin na cestě. Konečně jsem zabouchl hotelové dveře – jsem na místě. Nebyla to nijak složitá cesta, ba naopak ubíhala svižným tempem. Na přestupech jsem nečekal a akorát jsem si stihl koupit pití, než přijel navazující spoj. Tuto cestu absolvuji podruhé, nicméně pokaždé měla jiný důvod. Poprvé jsem ji podnikl, když jsem si jel domlouvat podmínky spolupráce, a dnes už jedu do práce.

Pravda, první cesta ve mně vyvolala mnoho zajímavých emocí a budu si ji dlouho pamatovat. Dnešek je však jiný. Beru to už tak, že jedu do práce. Co na tom, že je to sedm hodin cesty. Měl jsem alespoň čas dokoukat konec Manifestu, rozkoukat Slyje, chvilku psát a vlastně relaxovat.

Do hotelu se mi nechtělo brát taxíka – kdo by mi asi proplatil těch 50 eur? Využil jsem tedy lokálku, která byla za desetinovou cenu. Jelikož jsem přijel odpoledne a ještě k tomu v neděli, večeři musím vyřešit "venku". Němci ani Rakušané nemají v neděli otevřené samoobsluhy. Na jednu stranu to chápu, ale náš standard je mnohem komfortnější.

Jsem v malé vesničce. Nedokážu ani odhadnout, jestli tu žije víc než tisíc obyvatel – podle mého spíš ne. Našel jsem si pizzerii, kam zapluji, ale ještě jsem se chtěl trochu projít, a tak jsem to vzal k řece. Cestou jsem si sedl na kámen a koukal na řeku a za ní se tyčící hory. Najednou jsem začal vnímat atmosféru toho místa a toho, co se mi v životě děje. Svoboda, jakou jsem nabyl a jakou mi budoucnost přináší, jako by se v tom místě zhmotnila.

Je neuvěřitelné, co dokáže jedno rozhodnutí. Musím se přiznat, že takhle jsem si to neplánoval. První a vlastně jediný plán byl, že chci pracovat pro firmu, pro kterou zítra začínám pracovat. Ten pocit však přišel nenadále a sám od sebe. Jsem za to nesmírně rád, protože mě bude provázet na další cestě a motivovat k tomu, abych se dál posouval.

Je to tak – nemám rád slovo motivace. Je to pojem, kterému se snažím vyhnout. Motivovaní jsme, protože na nás něco působí. Dnes je to ale jiné. Není to vnější motivace, kterou cítím, ale vnitřní. Začal jsem přehodnocovat své postoje. Poslední roky tvrdím, že motivace je jen obezlička k tomu, abychom někoho dostali tam, kam chceme. Raději jsem používal slovo inspirace a snažil se vždy cílit na to, aby mé činy nebyly podmíněné, ale aby inspirovaly ke změně.

Jaké prozření – úplně jsem zapomněl na vnitřní motivaci, na sílu, která je velmi silným motorem a zároveň až božsky nemateriální. Inspirace a vnitřní motivace jsou mnohokrát vysvětlené jevy, ale co je spojit? Jak je propojit tak, aby přinesly co nejvíc dobrého?

Je to tu zase – nebudu moct usnout a budu se snažit na to přijít. Tak zase příště.

ChatGPT